Mindprobe

Už jsem v tom populačně trochu přerostlém Brně jeden měsíc. Což reprezentuje zhruba 4/5 pobytu v Ranchi a necelou polovinu pobytu v Indii. A za měsíc se toho stalo docela dost, zvláště v porovnání s posledními týdny září a prvními týdny října v Praze. Ty se v režii průměrného vysokoškoláka odehrávají převážně po hospodách nebo venku s lahváčem, v závislosti na rychlosti přibližujícího se podzimu.

V Ranchi se podzim nekoná a 23. stupeň severní šířky zaručuje poměrně příjemné klima, kde vzduch občas pročistí lehčí monzunový deštík, který signalizuje končící období dešťů. Bohužel z pro mě nepochopitelného důvodu se příjemné klima drží všude, jenom ne v mé cele č. 11 guesthousu na kampusu Xavier Institute of Social Service (XISS). V mém pokoji panují konstantní tropické podmínky. Příjemně chladný vzduch jaksi odmítá otevřeným oknem vstoupit, což se ale nedá říci o komárech, potencionálně přenášejících malárii. Mám sice proti nim v zásuvce strčený odpuzující strojek, ale plasmodiem nadopovaní komáři se ho nejspíš vůbec nebojí*. Takže u každého zabitého komára, který nechá na zdi krvavý flek, si kladu otázku: „Je ta krev moje?“

Ranchi a potažmo celý Jharkhand se většinou nenachází v itinerářích cestovatelů mířících do Indie. A ono se ani není čemu divit. Moc toho tady není a to co tady je, návštěvníky spíše odrazuje. V lesích se tu schovávají Maoisté, kteří již od rohu 1967 vedou de facto občanskou válku proti indické vládě na území tak zvaného rudého koridoru, jenž se táhne po východním pobřeží indického subkontinentu. Od roku 1999 si tento konflikt vyžádal již 13 490 obětí, z nichž 7 719 bylo na straně civilistů, což by samo o sobě mohlo sloužit jako dostatečně odstrašující skutečnost. Pravdou ale je, že zde cizincům žádné riziko nehrozí. Naopak při návštěvě Jharkhandu máte možnost poznat Indii doposud turisty nezkaženou s krásnou přírodou plnou rýžových polí, buvolů, dech beroucích vodopádů a venkovských marketů, kde si můžete s místními vychutnat rýžové pivo. Pokud ovšem jako riziko berete, že se vám občas někdo bude snažit prodat banány za dvojnásobnou cenu, tak potom do Jharkhandu a vlastně do celé Indie raději nejezděte. Ačkoliv právě kvůli nedostatku turistů se v Ranchi a okolí člověk s touto nechvalně proslulou turistickou daní setkáte skutečně jen velmi zřídka.

Více negativních konotací s sebou ale nese samotná indická kultura, na kterou se zvyká poměrně složitě. Způsoby chování jsou zde v mnoha ohledech skutečně diametrálně odlišné od Evropských standardů. Například všudypřítomné pronikavé pohledy místních na návštěvníka bílé barvy kůže zde nejsou brány jako nevychovanost, ale jako běžná věc. A určitě všichni znáte následující situaci: máte pocit, že se na vás někdo dívá, otočíte se a na zlomek vteřiny se očima setkáte s někým, kdo ale rychle odvrací svůj zrak. To se v Indii nestává. Nikdo svůj zrak neodvrací a všichni vás okamžitě vyzívají na staring contest. Z mé strany se v tuto chvíli dají očekávat dvě možné reakce. Buď čumila pozdravím a začnu normální konverzaci, většinou o tom jak se mi líbí v Indii či v Ranchi, anebo se ve mně začne vařit krev a já mám chuť čumila hodit pod kola projíždějící rikši. Protože nálada se mění a člověk není vždy schopen zvládnout tyto kulturní odlišnosti s úsměvem. Navíc po měsíci se už prostě nedá po tisící odpovídat na otázku: „How do you like Ranch?“ jinak, než „I fucking hate it, because all you fucks are asking me the same fucking question every fucking day.“

Ale kulturní rozdíly jsou vidět i v jiných oblastech. Indové dále předpokládají, že návštěvník z daleké ciziny je naprostý trotl, kterého vyhodí z rovnováhy jakékoliv zakřivení povrchu zemského. Proto mi při sebemenším opuštění relativního bezpečí asfaltu připomínají, ať si dávám pozor, že je to tady nebezpečné. Ne, nebezpečné to bylo na té silnici, protože mě tam mohlo kdykoliv a z jakéhokoliv směru srazit projíždějící auto, motorka, autobus, náklaďák a nedivil bych se ani dopravnímu letadlu. A to, že pocházím z trochu vzdálenější země, kde lidé běžně používají záchod a v horku občas nosí kraťasy, ještě neznamená, že podlézt závoru nebo seběhnout prudší shody pro mě bude nepřekonatelný problém. Obdobné obavy měli i prodavači elektra, u kterých jsem sháněl SD kartu. Ti se bezmála dvacetkrát ujišťovali, že vím co to je, a že ji můj foťák opravdu používá. Protože já tomu přeci nemůžu rozumět oni a nebudou přesvědčení, dokud si to nezkontrolují osobně. Ačkoliv sami kompetentností zrovna nepřetékali, a když jsem jim na otázku jakou značku vlastním, sdělil, že mám Olympus, tak mi odpověděli: „A jste si jistý, že používá SD karty? Některé foťáky Sony používají jiný typ karet.“

Ale ani tady to nekončí. Indové si totiž rádi neschopného zápaďáka rádi vycvičí alespoň v jednoduchých úkolech, jako je umět pozdravit v lokálním jazyce. A tento krotitelský trik ovládají nejlépe sběrači dat, se kterými pracuju. V praxi vypadá následovně: vlezeme někomu do domácnosti, já potichu a nenápadně zahuhlám „Džohar“, čili zdejší obdobu „Namasté“, sběrač místo pozdravu zahuláká něco jako „My jsme z XISS a děláme tu výzkum, kam se můžeme posadit?“ Jakmile ale obyvatel domácnosti projeví zájem o mě, sběrač okamžitě zavelí „Udělej Džohar!“ A pak se div sám neplácá po rameni, jak krásně si mě vycvičil.

Obecně mě pořád nepřestává udivovat, jak velkou celebritou cizinec v této části Indie je. Pokud někdo touží zkusit, jaké to asi je být všeobecně známou osobností, není nic jednoduššího než vyrazit do Indie (sextape se nepočítá, sorry). Nejen že na vás všichni budou čumět jako chleba z tašky, ale taky budete několikrát denně požádáni o fotku. Tudíž momentálně je dost dobře možné, že zdejší Facebook okupují moje fotky.

Poslední kulturní odstavec je věnován lingvistickým projevům Indů. Indové mají totiž pravděpodobně pouze dvě základní nastavení svých mluvidel: velmi dlouhý projev plný zbytečných slušností nebo imperativní používání holých vět. Velmi dlouhý projev je charakterizován větou „Jak se máš?“ na níž je nutné odpovědět a okamžitě se na oplátku optat i tazatele. Potom můžou přijít otázky typu „Co jsi dělal a kde jsi byl?“ nebo „Odkud jsi, kam jdeš a nepotřebuješ náhodou pomoc?“ To je konec konců docela milé, zvláště pokud je tato konverzace doprovázená úsměvem. Což často bývá (úsměvem, který by dentistovi přivodil noční můry). Za to druhý imperativní a holovětý způsob komunikace mě zase dokáže vytočit až na hřebeny Himalájí. Pokud na mě na ulici někdo vyštěkne „You go where!?“ většinou jim opáčím vysvětlením, že je slušností nejdříve pozdravit, a pak až klást otázky prapodivného slovosledu. Když jsem jednou čekal na kamaráda před bránou XISS, přijeli na motorce dva kluci a po krátkém rozhovoru s hlídačem se jeden otočí ke mně a povídá: „Where you go?“ Na což jsem mu vytočený já odpověděl: „Why do you care?“ On na to: „I am a student of XISS!“ A já už nemohl říct nic jiného než: „Well congratulation to that…“ Klučina se zatvářil naštvaně a společně se svým kumpánem odjel do tmy. Až později jsem se dozvěděl, že ředitel XISS byl zvědavý, s kým a kam večer chodím a poprosil hlídače, aby to zjistil. Ten pak tímto questem pověřil dva náhodou kolem projíždějící studenty.

Teď to zní, jako bych tady na všechno chtěl jenom nadávat. A je to vlastně do velké míry pravda. Chci. Taky je tady mnoho věcí, na které se dá zcela oprávněně nadávat. A vlastně asi nejhorší stránkou celé této zkušenosti je, že tu nemám nikoho, s kým bych tu na věci mohl nadávat. S kým bych se mohl smát místním poměrům. A to nemyslím nijak ve zlém. Nemám zapotřebí zlehčovat zdejší situaci a zjednodušit jí na úroveň sarkastické poznámky. Jen si myslím, že to občas v rámci mentální hygieny zapotřebí dostat ze sebe všechny ty negativní emoce.

Ale tohle nemá být hejt na Indii. S odstupem ale musím prohlásit, že pozitivní zážitky a zkušenosti jednoznačně převyšují nad těmi negativními. Valná většina lidí tu je až neuvěřitelně milá, obchodníci se nesnaží bělocha okrást, a i když mi bylo doporučeno nechodit do některých částí města nebo vycházet po osmé hodně večerní, nikdy se mi venku nic nestalo. Prostě se nezdá, že by mi tu hrozilo větší nebezpečí než na nočním Žižkově. Ať už ve městě nebo ve vesnicích, všichni jsou ochotní pomoci a často to dávají najevo formou, při které si člověk nepřipadá jako u výslechu. Lidé se tu nebojí plně otevřít své domovy nebo uzavřené společnosti a pozvou mezi sebe úplného cizáka, aniž by pořádně věděli, jak se cizák jmenuje. Mladí i staří tady úspěšně podnikají a dávají tak práci velkému množství dalších lidí. U stánků s čajem před ubytovnou studentek XISS to žije jako na Náplavce, ještě než byla obsazena chamtivými podnikateli. Všichni tady řídí jako profesionální sebevrazi, ale zároveň nikdo nenadává na řidičské schopnosti ostatních účastníků silničního provozu. A už jsem zmínil, jak dobrý je tady jídlo? Za přibližně 6 korun tady dostanete velký zelený list, v něm dvě samózy zalitý vynikají omáčkou a ozdobený čerstvou cibulí a koriandrem. A za 50 korun se dá sehnat gurmánská večeře v nóbl pajzlu.

Na vesnicích jsem měl možnost poznat fungující komunity, které spolu skutečně žijí, pracují, vychovávají děti a starají se o stařešiny. Nebo akční Self-help groups, v nichž si menší skupiny většinou žen společně spoří peníze, aby si z později z ušetřených peněz mohly financovat vlastní podnikání a jiné projekty, nebo aby společně dosáhly na další možnosti finanční podpory. V rámci šetření se ptáme na otázku, jestli se ekonomická situace respondenta zlepšila nebo zhoršila a téměř výlučně dostáváme odpověď, že se situace zlepšila. Někdo z rodiny dostal (novou, lepší) práci, koupili si autorikšu a rozjeli (doslova) přepravní byznys nebo si prostě u silnice otevřeli malý stánek s čajem a cukrovím.

Ale asi přesně taková je zkušenost z Indie, pokud se člověk pohybuje daleko za kulisami pro západní turisty. Jsou tu věci, kvůli kterým si to tady zamilujete, ale zároveň si často budete klást otázku „Může se tahle země vůbec někdy nějak rozvinout?“ Britský kolega Joe z XISS položil tuto otázku v mé přítomnosti dvěma Indům z akademického prostředí a odpovědí mu vždy byl jenom rozpačitý úsměv. Je tu mnoho krásných věcí a spoustu toho funguje, ale je tu i mnoho prohnilého a spoustu toho nefunguje a těžko říct, zdali někdy fungovat bude. Na jedné straně vysoká školní docházka, zlepšující se ekonomická situace nebo ženy ve výkonných funkcích a na druhé všudypřítomná korupce a institucionální rasismus. A to je prostě Indie. Indie, kterou neztělesňuje Taj Mahal ani pláže v Goa, ale právě místa jako je Ranchi nebo celý Jharkhand.

*Poté co ve strojku došla náplň a počet komárů v mém pokoji se pětkrát zvýšil, jsem byl nucen přehodnotit jeho účinnost.