Jak mezinárodní společnosti využívají daňové ráje a rozvojové projekty

Ekonomické aktivity západních mezinárodních společností v rozvojových zemích patří bezesporu k projevům globalizace. Úplně stejně k těmto projevům patří i negativní vliv zmíněných aktivit na chudé obyvatelstvo, pro které ale neznamená přítomnost západní firmy prakticky žádné výhody. Tyto firmy vstupují na trhy v rozvojových zemích s příslibem vytvoření nových pracovních míst, čímž budou významně přispívat k rozvoji, zvláště pokud budou navíc investovat do svých zaměstnanců skrze výstavbu škol, nemocnic nebo silnic. A právě k tomu se západní společnosti v začátcích svého podnikání často zavazují. Velkým příslibem rozvoje je také placení daní. Mezinárodní společnosti po velkých investicích očekávají milionové obraty, z nichž by nemalé procento mělo skončit ve státní pokladně a následně tak pomoci zaostalému veřejnému sektoru. Avšak toto je pouze idealistická situace, protože reálné praktiky firem poukazují na závažný problém v podobě daňových úniků, které výrazně oslabují národní ekonomiky a okrádají místní obyvatele, kterým se společnosti prezentují jako spása a nástroj ukončení chudoby.

Mezinárodní společnosti mají díky svému postavení a rozvinuté síti globálních vztahů dostatečné prostředky na to, aby příjmy z rozvojových zemí skrze různé a de iure legální finanční machinace vykazovali ve státech, které se označují jako daňové ráje, země s velmi výhodnými daňovými zákony. Takovéto praktiky podle odhadu organizace Oxfam připravují rozvojové země o 100 až 160 miliard dolarů ročně. Daňové uniky jsou přitom v tomto případě problematické z mnohých důvodů a přímo i nepřímo ovlivňují životy milionů lidí.

Touto tématikou se dopodrobna zabývala organizace ActionAid, která v Zambii monitorovala finanční politiku a účetnictví firmy Zambian Sugar Plc, která je součástí britského potravinového giganta Associated British Food (ABF). Hlavní závěry studie pak vyzdvihují ty největší a vlastně i nejabsurdnější následky daňových úniků. V první řadě platí Zambian Sugar relativně nižší daně, dokonce za období 2008 – 2010 neplatili daně žádné, než její zaměstnanci a prodejci, kteří na místních trzích prodávají jejich výrobky. Roční ztráty na daních také převyšují finanční asistenci, kterou Spojené království poskytuje Zambii na boj s hladomorem a nedostatkem potravy, nejčastější příčinou dětské úmrtnosti. Tento příklad poukazuje také na nedostatečnou koherenci politik, které ovlivňují rozvojové země. Spojené království poskytuje ze zákona Zambii rozvojovou pomoc, ale zároveň má v platnosti daňové zákony a smlouvy, jež legálně umožňují připravit Zambii o daňové příjmy.

Rozvojové země obecně zatím nedokáží efektivně vybírat daně, a tak přichází o jeden z nejlepších katalyzátorů rozvoje. Mezinárodní společnosti jsou přitom prakticky jediní aktéři, kteří mají vhodné prostředky na legální finanční převody skrze daňové ráje. Tyto společnosti také zneužívají daňové úlevy a pobídky zaměřené na nové investory. ABF konkrétně zažalovalo v roce 2007 zambijskou vládu a vynutili si tak speciální daňový režim. Díky němu mají daňové úlevy určené pro farmáře, ačkoliv žádné farmáře nezaměstnává a pouze od nich odebírá cukrovou třtinu. Zároveň si vysoudili daňové úlevy pro nové investory, ačkoliv se ABF za nového investora považovat nedá. Na samotné daňové uniky mají několik strategií. Nejvyužívanějším způsobem je placení manažerských a exportních služeb dceřiným firmám v Irsku a na Mauriciu. Firem, které podle účetních záznamů nemají žádné zaměstnance, což ABF svádí na opakované chyby v účetnictví. Chyby poněkud podezřelé, zvláště když tyto poradenské firmy své příjmy prakticky vůbec nedaní. Obvinění ActionAid je tedy namístě, protože takovéto schéma opravdu vypadá, jakoby bylo vytvořeno speciálně pro odliv příjmů ze zemí s vyššími daněmi. Dalším způsobem jsou finanční machinace s půjčkami u komerčních bank, kdy o půjčku zažádá přímo Zambian Sugar, ale splácení zajišťuje jiná dceřiná firma ABF a využívá neférových daňových dohod mezi Zambií a Irskem, kde byla půjčka pořízena. Tak Zambie přichází o daně zavedené na úvěrové transakce. Značná část profitu ze Zambie je také posílána ABF skrze holdingové společnosti sídlící v Nizozemsku, Irsku a na Mauriciu, tím ABF efektivně těží z mezer v daňových smlouvách a z režimů v daňových rájích. Co je důležité opakovaně akcentovat, žádný aktér se v tomto procesu nedopouští ilegální činnosti, ačkoliv výzkum vedený pracovní skupinou Světové banky odhalil, že daňové úniky jsou často úzce spojeny s korupcí. Tyto praktiky běžné u mezinárodních společností pouze využívají mezer v zákonech a dohodách a za použití všech dostupných metod se zasazují o různé daňové a investiční pobídky.

Daňové uniky v rozvojových zemích jsou možná méně zdokumentované, ale rozhodně nejsou méně časté. ActionAid odhaduje, že rozvojové země jsou daňovými uniky zatížené daleko výrazněji, než země rozvinuté, ve kterých ztráta veřejných financí neznamená existenční problém pro miliony lidí. Vysocí britští státní úředníci, kteří připravují daňové smlouvy a politiky, odpověděli na otázku ohledně daňových úniků, že tyto daně z příjmů jsou „pouze takový bonus“ a není tedy úplně nutné je platit. Jako bonus ale daně rozhodně nevidí spotřebitelé, malé a střední podniky, ani zaměstnanci mezinárodních společností. Všichni zmínění musí pořád platit DPH nebo daň z příjmu bez jakéhokoliv zvýhodnění. Samotní zaměstnanci Zambia Sugar jsou povinni platit daně dvacet krát větší než platí korporace a prodejci jejich výrobků platí daně větší celkem devadesát krát. A to pouze tehdy, kdy Zambia Sugar či ABF vůbec nějaké daně platí.

Jak již bylo naznačeno, tato problematika se netýká pouze Zambie, ale jedná se o široký problém poškozující ekonomiky valné většiny rozvojových zemí. A problém takovýchto rozměrů nemá pochopitelně snadné řešení. Ačkoliv je vcelku reálné, že vlády budou pracovat na zalepení mezer v zákonech, čímž do budoucna zabezpečí takové daňové zákony, které neumožní mezinárodním společnostem současné praktiky, a že mezinárodní společenství bude mít problematiku daňových úniků na své agendě, rozhodující změna musí zákonitě proběhnout u samotných korporací. Mezinárodní společnosti musí integrovat zodpovědné chování jako klíčovou součást jejich interní politiky. Daňová legislativa bez zneužitelných mezer přinášející výhody pro soukromý sektor je spíše utopická záležitost, tudíž firmy se sami musí zavázat případné mezery nevyužívat. Podobná řešení jsou ale hudbou daleké budoucnosti. V ABF například na obvinění ActionAid reagovali, že se žádného ilegálního či imorálního chování nedopustili, že zaplatili odpovídající daně v místech, kde je platit měli, a jejich daňové schéma není nastavené na vyhýbaní se placení. ABF jsou podle svých slov hrdí vlastníci Zambian Sugar a vysoce si cenní jejich příspěvku k ekonomice Zambie. ABF také na svou obranu tvrdí, že investuje do stavby nemocnic, škol nebo silnic, a také investují do rozšiřování výroby, z čehož bude Zambie těžit mnoho dalších let.

Je vůbec možné začít problém řešit, pokud si dotyčný vůbec nepřipouští existenci problému? ABF se navenek tváří jako společensky odpovědná firma, která napomáhá ekonomickému růstu Zambie, snižuje sociální zátěž a bojuje proti sociálním nerovnostem. Důkazy přitom jasně ukazují proti ABF a je obecně moc dobře známo, že tyto praktiky nadnárodní společnosti běžně provozují. Praktikami jsou myšleny jak daňové úniky, tak silná oddělení vnějších vztahů, která ve výročních zprávách ujišťují veřejnost o tom, že společnost se mimo podnikání zajímá i o blaho svých zaměstnanců a všech obyvatel země, ve které funguje. Smyslům pro zodpovědnost a férovost však stále uniká skutečnost, že místní prodejci výrobků z továrny Zambian Sugar daně platí. A to ne zrovna nízké. Pro prodejce může kombinace špatných tržeb a nutnost platit daně znamenat vážné existenční problémy, či dokonce ohrožení na zdraví a životě. Mezinárodní společnosti ve své zodpovědnosti nechodí zrovna příliš daleko. Je snadné se schovávat za okamžitá řešení, jakými jsou budování škol a nemocnic a současně skrze finanční transakce aktivně upírat státní správě možnost budovat tuto infrastrukturu ve vlastní režii. Stát se sociální infrastrukturou vybudovanou nadnárodní společností je sice lepší než stát s neexistující sociální infrastrukturou, ale rozhodně se nejedná o udržitelné řešení. Tím by měl být soběstačný stát s efektivním výběrem daní, který zajišťuje veřejné finance a chod státu.

Mezinárodní společnosti se snaží uplatnit politiku ve stylu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Čili aby firma na korporátní úrovni maximalizovala své výdělky, které se koncentrují v místě ředitelství a zároveň aby maximalizace výdělků neprobíhala na úkor místních obyvatel. Nebo se spíše snaží o vytvoření iluze, že to tak je, či dokonce že se vedení společnosti „ochuzuje“ a podstatnou část svých výdělků vrací do země původu skrze charitativní a rozvojové projekty. Není přitom nejmenších sporů, že mezinárodní společnosti se takovouto rozvojovou činností skutečně zabývají, a že je jim to ke cti. Úplně stejně ale není nejmenších sporů o tom, že podobné aktivity nikam nevedou. A to hlavně pokud pouze maskují skutečné praktiky založené na vykořisťování a silně omezených možnostech aktérů státní správy či občanské společnosti v rozvojových zemích. ABF je pochopitelně pouze jednou z mnoho společností v potravinovém i jiném byznysu, které mají podobné vytváření iluze společensky odpovědné firmy hluboce integrované ve svých obchodních strategiích. Starbucks Corporation nebo McDonald’s Corporation také v posledních letech sami sobě udělili status odpovědné firmy, která se nepodílí na vykořisťování farmářů, nebo poškozování životního prostředí. Bohužel jim někdo zapomněl oznámit, že změnit výzdobu svých kaváren a restaurací k tomu nestačí. To je dostatečné pouze k vytvoření oné iluze.

Dá se ale předpokládat, že dojde ke změně myšlení nadnárodních společností a ty se budou postupně skutečně zapojovat do rozvoje svým zodpovědným chováním? Globalizace, konkrétně tedy ekonomická globalizace, byla viděna jako možnost nastartování ekonomik v rozvojových regionech světa, avšak příliš silné postavení nadnárodních společností v kontrastu se slabou a nevýhodnou pozicí vlád rozvojových zemí vedlo k další šňůře vykořisťování. Zatímco ale dříve bylo vykořisťování celkem neskrývané, dnes je maskováno za charitativní projekty. Mezinárodní společnosti uplatňují politiku „co není zakázáno, je povoleno“, ale zapomínají reflektovat, že co je povolené, nemusí ještě být správné.

Zdroje:

AYYAGARI, M., KUNT-DEMIRGUC, A., MAKSIMOVIC, V. (2010): Are Innovating Firms Victims or Perpetrators? Tax Evasion, Bribe Payments, and the Role of External Finance in Developing Countries.World Bank Policy Research Working Paper, Development Research Group.

LEWIS, M. et al (2013): Sweet nothings. ActionAid. Dostupné z: http://www.actionaid.org/publications/sweet-nothings [cit. 28. 12. 2014]

Tax evasion damaging poor country economies, Oxfam, 2013. Dostupné z: http://www.oxfam.org/en/pressroom/pressreleases/2013-09-01/tax-evasion-damaging-poor-country-economies [cit. 28. 12. 2014]

GEDYE, L. (2013): Zambia loses out to tax dodging. Mail and Guardian. Dostupné z: http://mg.co.za/article/2013-02-22-00-zambia-loses-out-to-tax-dodging [cit. 28. 12. 2014]

Obrázek je dostupný pod licencí CC BY SA 3.0 a autorem je  Lauri Andler

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *