Čtyři noci na koleji Banaras Hindu University

Vysokoškolské koleje jsou magické místo. Mnoho z nás Pražáků po celou dobu vysokoškolského studia skrytě závidělo dobrodružství kolejního života všem přespolním kamarádům. Kdo by taky nechtěl bydlet v malém a věčně nevětraném pokoji, kde se i podlaha pomalu ale jistě ztrácí pod vrstvami lahváčů, děravých ponožek a tak nějak bordelem všeho druhu. Mně se této zkušenosti nedostalo, a z toho možná pramení moje romantická představa, tudíž jsem byl skutečně nadšený, když jsem si domluvil několikadenní pobyt na koleji jedné z největších asijských univerzit: Banaras Hindu University (BHU) ve Váránasí.

Dvorek „mojí“ koleje

Historická instituce

BHU byla založena přesně před 101 lety v roce 1916, její hlavní kampus se nachází v jižní části města a zabírá celkem plochu pěti kilometrů čtverečních. To je opravdu hodně, protože univerzita tak efektivně zabírá jednu šestnáctinu celého Váránasí. Pro srovnání největší česká vysoká škola, Univerzita Karlova, by se musela rozkládat na území městských částí Praha 2, 3 a 10, aby zabírala stejný podíl Prahy. Je to tak doslova město ve městě, dokonce je i celý areál obehnán zdí a vstupuje se do něj přes několik více či méně grandiózních bran. Stejně jako skoro každé město dá se i BHU rozdělit na různé čtvrti a městské části. Jednotlivé fakulty, velkolepé vily představitelů univerzity, obyčejné vily profesorů, chrám zasvěcený Višnu a především striktně oddělené koleje (hostely) pro studentky a studenty. Součástí areálu je také univerzitní nemocnice, kterou díky cenové dostupnosti využívají hlavně chudí obyvatelé města. Přes nemocnici vedla zkratka na kolej studentů umění a designu, již mi poskytovali azyl. Možná to bylo kvůli klientele nemocnice, možná kvůli hinduistickým tradicím, každopádně pokaždé, když jsme zkratku využívali, viděli jsme minimálně jedno mrtvé tělo, které buď příbuzní podle zvyklostí připravovali na pohřební ceremonii, nebo už ho pouze nakládali do auta na poslední cestu do kremačního ghátu Manikarnika.

Výhled na dívčí kolej a areál BHU

Samotná budova koleje byla postavena před pouhými dvěma lety, ačkoliv současný stav by odpovídal spíš 40, možná 60 letům používání. Atmosférou místo připomínalo nejvíc žižkovskou Švehlovku. Překvapivá byla hlavně úroveň devastace sprch a záchodů, protože dostat je do takového stavu za pouhé dva roky vyžadovalo opravdu nemalé destruktivní úsilí. Určitou mírou k tomu ale přispělo i to, že tam celé dva roky pravděpodobně nikdo neuklízel. Tudíž co nebylo plesnivé, bylo ucpané nebo alespoň odporně špinavé. Indickým specifikem je pak tradiční používání evropského záchodu, jako by se jednalo o záchod indický (ano, v Indii se tureckému záchodu říká indický). Jak to asi vypadá, je k vidění na tomto technickém výkresu. Samozřejmostí je absence topení v jakékoliv formě včetně teplé vody. Ta by se sice měla ohřímat v nádrži na střeše, ale v žádnou denní dobu teplá voda prostě netekla. Velmi těžko se také dá vysvětlit nesmyslná šířka chodeb, které by snadno mohly konkurovat chodbám strahovských kolejí. S tím rozdílem, že na chodbách BHU se žádní cvičenci na SpartakIndiánu neřadili. Architekti v klidu mohli přidat studentům pár metrů čtverečních životního prostoru navíc.

„Můj“ pokoj

Historické praktiky

Naddimenzovanost celého objektu čišela i z obří jídelny a kuchyně, kde na ploše o velikosti většího tanečního sálu stálo pár nerezových stolů, u nichž sedělo vždy nanejvýš 15 kluků. Stravu mají prostou, ale hojnou. Luštěniny a zelenina s neomezeným množstvím rýže nebo tradičních placek tandoori roti. Ve výjimečných případech se na stole objeví maso nebo čerstvý indický sýr paneer. A kdo chutnou krmi studentům připravuje? Děti. Ačkoliv je dětská práce v Indii ilegální, podstatnou část kuchyňského personálu tvoří děti ve věku okolo osmi let. Když mi jeden ten capart přinesl jídlo, zeptal jsem se, kolik let mu je. Odpověděl že 14. Že lže, věděli úplně všichni. Bylo mi následně vysvětleno, že dětští zaměstnanci v kuchyni tráví jenom tři hodiny denně (viděl jsem tam ty samé kluky ráno, v poledne i odpoledne) a za svojí práci dostávají jídlo, což z nich dělá jediný zdroj obživy jejich rodiny. Na to, že jim jídlo nosí malí kluci, se studenti dívají s minimálním zájmem. Jsou na to zvyklí. Dětská práce je i přes nezákonnost plošně tolerována. Mnozí, včetně studentů, ji navíc vnímají pozitivně. Rodiny dětí alespoň netrpí hladem. Což je pravda a dětská práce z indické reality jen tak nezmizí. Avšak pokud ilegálně zaměstnané děti v kuchyni ignoruje i prestižní univerzita, kde dříve působil i bývalý prezident Indie Sarvepalli Radhakrishnan nebo laureát Nobelovy ceny Chandrasekhara Venkata Raman, a která se standardně umísťuje v první pětce nejlepších indických univerzit, něco skutečně není v pořádku. Místní studenti, potenciální budoucí elita Indie, tak nadále zvyšují vlastní toleranci dětské práce a považují ji za přirozenou. Nemají důvod hledat jiné možnosti, jak zajistit jídlo pro rodiny těchto dětí a zároveň chlapce přesunout z kuchyně do školní lavice.

Pohled na budovu koleje ze střechy

Klid a mír kampusu

Univerzitní areál je ale také krásný a bez nadsázky unikátní. Panuje zde na Indii naprosto nevídaný klid. Přestože je areál BHU protkán silnicemi, množství stromů a nízká povolená rychlost z něj přeci jenom dělá oázu míru v jinak neuvěřitelně rušném Váránasí. Ve velké části kampusu je také zakázáno používat klakson a věřte, že Indové běžně troubí i pokud jedou sami po rovné silnici. Ne všichni sice zákaz respektují, ale i tak je normálně všudypřítomná fistule klaksonu slyšet minimálně. Centrum BHU tvoří zmíněný chrám boha Višnu se 77 metrů vysokou věží – šikhariou. Vyšší, než je ta v kampusu BHU, na světě nenajdete. Valnou většinu areálu ale samozřejmě tvoří jednotlivé fakulty a ubytování pro studenty nebo zaměstnance. Zatímco řadoví pedagogové bydlí v menších uniformních domcích, pro děkana byla postavena vila, s níž by si nezadala ani sídla hlav drogových kartelů. Jak do velikosti, tak do pompéznosti.

Vishnu temple a jeho 77 metrů vysoká šikharia

Na klidu kampusu neubírají ani studentské párty, protože studenti BHU (alespoň ti, které jsem poznal) rozhodně nežijí podle hesla sex, drugs and rock&roll.  Zdejší krédo je spíš no sex, no drugs and Bollwood. Ani alkoholem si nezpříjemňují chvíle mezi přednáškami, ačkoliv k tomu parkové prostředí přímo vybízí. Abstinence v sexu a alkoholu je v Indii poměrně logická. Konzervativní společnost předmanželský sex odsuzuje a striktně oddělené koleje pro studenty a studentky příliš nenahrávají vzájemnému družení. Alkohol je zase kvůli vysokým daním a restriktivním zákonům mimo rozpočet běžného vysokoškoláka. A jeho nedostatek dost možná vysvětluje i tu sexuální zdrženlivost. Že se ale univerzitním areálem ve městě vyhlášeném svým bhangem, nelinula opojná vůně marihuany, bylo nanejvýš podezřelé. A jak se to má s Bollywoodem? Soundrack života na BHU tvoří pecky z bollywoodských bijáků. Nic jiného se z kolejních kutlochů neozývá.

Kluci paří v Rama temple. Ten pán s vousem už 40 v kuse recituje posvátnou mantru. A vy jste měli pocit, že marníte život…

A takhle to chodí na Banaras Hindu University. Těžko říct, jak tam vlastně probíhá výuka a jaká je tam akademická úroveň. Čas jsem koneckonců trávil se studenty designu a užitého umění, takže tam se stejně o nějaké vědě hovořit nedá. Obrázky ale moji kamarádi Sonu, Raahul a Ashish kreslí moc hezké.

Umělec Ashish v akci

 

Ghat ve Váránasí

 

Ghat ve Váránasí

 

Bohyně Ganga a posvátná koupel

 

Rahuul, Sonu a jejich běloch

 


Obrázky pocházejí z archivu autora a jsou chráněny licencí CC BY-SA 4.0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *